Zdravotnictví není zdarma, lidé si to musí uvědomit, říká šéf laboratoří SPADIA

Martin Radina je spolumajitelem a ředitelem sítě diagnostických laboratoří SPADIA LAB, která se zásadně podílela na testování v ČR během covidové pandemie. Jak běžně fungují tuzemské laboratoře a které překážky musí české zdravotnictví překonat?

Již dlouhou dobu se pohybuješ v oblasti zdravotnictví a laboratoří. Uplynulo 14 let od doby, kdy jsi založil laboratoř SPADIA. Jak vypadaly tvé začátky?

My jsme první laboratoř založili už v roce 1993, což bylo skvělé. V té době nebyla v podstatě žádná konkurence a když jsem nastoupil do státní nemocnice, tak jsem měl obrovské štěstí na šéfa, díky kterému jsem se dostal k vědě, kde jsme se zabývali hlavně krevními destičkami a jejich funkcí, což je jedna ze základních hematologických elementů. Tím se mi ve 23 letech podařilo dostat k věcem, které tu do té doby v vůbec nebyly.

Proč ses rozhodl založit laboratoř?

V té době, čili za socialismu, byl můj plat zhruba 1300 korun, takže po sametové revoluci jsme hledali cesty, jak si přivydělat, a tak jsme založili firmu. Úplná změna nastala v roce 1993, kdy už bylo možné jít do soukromého zdravotnictví. Tenkrát měly pojišťovny takzvanou kontraktační povinnost, což znamenalo, že kdo se chtěl přihlásit, tak s nimi uzavřel smlouvu. Tím jsme zprivatizovali první laboratoře na poliklinikách.

Co bys označil za největší rozdíl mezi klasickou nemocniční laboratoří a jednou z prvních komerčních laboratoří?

Je to vlastně jako startup, protože za socialismu bylo vše nalinkované a po převratu stál člověk najednou mimo nemocnici a musel se o vše postarat sám. Začínal se měnit pohled na to, co je rutina a co speciálky, které se odesílaly do fakultních nemocnic. My jsme si řekli, že to je poměrně jednoduché a že bychom to měli začít dělat. Zároveň jsme velmi brzy začali uvažovat o laboratořích, jako o servisu pro kliniky a vytvořili jsme první hematologické a hematoonkologické ambulance. Nakonec i první onkologické centrum v České republice, které je dodnes jedno z nejlepších onkologických center. Po nějaké době mě kolegové přesvědčili, abych založil novou laboratoř, což už v té době nebylo zdaleka tak snadné, jako v devadesátých letech. Bylo tu mnoho velkých laboratoří a už neexistovala kontraktační povinnost od pojišťoven, a tak bylo prostředí ještě mnohem konkurenčnější.

Jak je možné, že se SPADII podařilo prorazit, když se zdálo, že už na trhu žádná laboratoř nechybí? Pokud skočíme do nedávné minulosti, SPADIA byla během covidové pandemie jednou z nejvyhledávanějších laboratoří v Česku. Jakou skulinu se jí podařilo vyplnit?

Obecně lze říct, že lidí, kteří se od počátku do současnosti laboratořím věnují, je velmi málo, takže i klíčoví ředitelé v nemocnicích o nich kromě výdělečnosti mnoho nevědí. Takže to je svým způsobem klíč k úspěchu, a pak samozřejmě překonávání všech období neúspěchu, kterými musí firma během své existence projít.

Mohl bys přiblížit rutinní provoz laboratoře? Každý si určitě umíme představit, že nám v nemocnici odeberou například krev, která dále putuje právě k vám, kde se řeší prevence, diagnostika a další. Jaká je cesta toho vzorku od toho momentu odběru až po výsledek?

Laboratoře mají celkově velmi silnou podpůrnou úlohu v diagnostickém procesu, což si lze představit od prevence až po akutní událost a zpět k prevenci. Lidé si často pletou, že laboratoř může něco vyřešit. Například u onkologických markerů není laboratoř schopná dodat diagnostiku jako zobrazovací metody nebo biopsii. Je opravdu klíčové ji chápat jako podpůrný systém, který dokáže testovat v podstatě jakoukoliv tělní tekutinu a putuje dokola cestou od prevence přes akutní stav, rekonvalescenci a zpět k prevenci.

Ve zdravotnictví pracuješ od mládí, jak bys ohodnotil posun, který od té doby nastal a kam naše zdravotnictví dále směřuje?

Když jsme v devadesátých letech začínali, tak když to přeženu, jsme byli tisíc let za západním světem. Naše současné zdravotnictví je naprosto skvělé, od lidí, laboratoří, až po technologie se nám podařilo západ dohnat. Problém je financování. Když si uvědomíme, že ve Spojených státech putuje do zdravotnictví 18 % amerického HDP a u nás zhruba 9 %, ten rozdíl je propastný a odnáší především lidé. Lze si toho všimnout u neustálých otázek kolem platů. Naše zdravotnictví může ohrozit, že je vše hrazeno ze zdravotního pojištění. Lidem se říká, že máme zdravotnictví zdarma, ale je neuvěřitelně drahé, a pokud si neuvědomí, kolik stojí peněz, tak o své zdraví nebudou ani řádně pečovat.

V oblasti výzkumu jsme se také bezersporu posunuli.

U nás se s vědou a výzkumem spojují rutinní laboratoře na školách. Mnoho vyučujících působí zároveň v různých laboratořích. V této oblasti se od západu odlišujeme, protože tam je spíše tendence tyto dvě sféry oddělovat od sebe. Řekl bych, že to je u nás více o aplikovaném než o základním výzkumu.

Je tedy nějaký zásadní rozdíl mezi fungováním laboratoře v akademickém světě a komerčním? Případně, v čem se odlišují od SPADIE?

Uvedu to na příkladu covidu, kdy jsme začali spolupracovat s laboratoří profesora Kmocha, který působí na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Bylo citelné, že kolegové v těchto laboratořích mají na analýzu podstatně více času, zatímco v rutinních laboratořích je třeba dodat výsledek do 24 hodin. Výzkumné laboratoře se pochopitelně věnují hledání řešení, pátrání, zatímco my už musíme pracovat s tím hotovým produktem. Mě Covid naučil úžasnou věc – a to, že den má 86 tisíc vteřin. Tím chci říct, že když na počátku pandemie akademici tvrdili, že mají kapacitu na 10 tisíc vyšetření denně, tak to znamenalo 8 vteřin na jeden test. Přičemž covidové testy vyžadují nějaký proces. Právě díky spolupráci s výzkumnou laboratoří bylo možné získat produkt se procesem, jaký jsme ho potřebovali.

Když se vrátíme k modelu společnosti Genespector, jaká je cesta takových testů z akademické laboratoře do té rutinní? Patrně ne vše ze základního výzkumu je aplikovatelné nebo v reálné praxi.

Když jsme se dostali do bodu, kdy jsme byli schopni dělat stovky testů denně, narazili jsme na problém, jak zajistit bezpečnost personálu, který s odebraným, živým virem pracuje. Právě díky profesoru Kmochovi se podařilo vyvinout roztok, který vir ve vzorcích uměl zastavit. Nakonec jsme zjistili, že ten samý roztok bylo možné využít i na extrakci nukleových kyselin nRNA. Najednou jsme měli zásadní chemii, které bylo v podstatě neomezené množství a mohli jsme ji dodávat jako unikátní řešení z České republiky.

Ty působíš v několika společnostech, od nedávna mimo jiné ve start-upu Macromo, který se zabývá genetikou a diagnózou. Co jako člověk s létami zkušeností z businessu na startupu nejvíce oceňuješ?

Zrovna toto je příklad, kde bychom mohli přesvědčit lidi, že zdravotnictví není zdarma, že je o zdraví třeba pečovat. Macromo vnímám jako příležitost, jak se, řekněme, zábavným způsobem starat o své zdraví. Myslím, že některým mým mladším kolegům se může hodit má zkušenost ze zdravotnictví, která může startup posouvat dál správným směrem.

Do startupů či spinoffů se vrhá čím dál častěji mnoho mladých lidí, co by podle tebe měli vědět, než se do něčeho pustí?

Já jsem velmi neuspořádaný člověk, takže nemám žádný business plán. Myslím si, že pokud mají nějaký dobrý nápad, ať je to produkt, technologie nebo celý proces, stojí za to startup udělat. Protože se stačí lišit o 5 až 10 procent od toho, co je na trhu a ta příležitost uspět tam je.

Podcast is můžete poslechnout také na Spotify.